Neobyčejně obyčejné místo – Letní tábor

Jakmile zaslechnete slova ,,letní dětský tábor“, každý si může představit něco úplně jiného. Někdo zábavu, někdo dokonce nudu. Slyšela jsem i pro mě poněkud nepochopitelné názory jako: ,,To je trapný jezdit na tábor ještě v patnácti.“ nebo ,,Nenudíš se tam už?“ Ale mně nezbývalo nic jiného než se jen usmát a myslet si své. Já už si totiž prázdniny bez tábora nedokážu ani představit. Ráda bych jmenovala jeden, který mám právě na mysli.  Právě srpnový turnus tábora v Českém Dubu u Liberce je tím důvodem, proč jsem vzala notebook, otevřela Word a začala psát. Nechci vás zatěžovat popisováním toho všeho, co na táboře děláme apod. Chtěla bych vám spíše objasnit to, co tábor, který navštěvuji, obnáší a co pro mě znamená.

Mohla jsem si vybrat tisíce dalších témat, o čem psát, ale je konec prázdnin, já jsem přijela z tábora a mé myšlenky jsou s ním stále úzce spjaty. Také jsem přesvědčena o tom, že nejsem sama. Ono stačí otevřít hlavní stránku na Facebooku a ještě teď, nějaký ten týden po táboře, by se tam našly statusy, příspěvky a komentáře táborníků, jejichž obsahem není nic jiného, než jak chtějí zpátky na tábor nebo jak se jim stýská.

Proč zrovna tábor? To slovo zní tak lacině... A já vám mohu říci jen tohle: Jednou se tam podíváte a tohle slovo o pěti písmenkách najednou budete brát jako klenot celých prázdnin. Jednoduše vás ta atmosféra tábora naprosto polapí. Možná jste zvyklí jezdit o prázdninách k moři nebo někam na hory. A možná teď vypadám jako blázen, kterak zde básním o nějakém táboře. Moje kamarádka mi na začátku pobytu oznámila: ,,Mohla jsem si vybrat letět do Ameriky nebo jet sem do Českého Dubu, a tak jsem tady.“ Teď už jste možná trochu pochopili, jakou hodnotu pro nás všechny to místo má. Do Dubu jezdím už 7 let a pokaždé se tam těším, jako bych měla jet poprvé. Pokaždé tam přijíždím s pocitem, že mě čeká něco nového. Jsem narozena v srpnu, každý rok se tedy na večerním nástupu v den mých narozenin dočkám balíčku bonbonů nebo Fidorky. Jak málo stačí ke štěstí…Jsem velice vděčná za každých čtrnáct dní, které mohu strávit tam, za branou. V takovém malém světě, ze kterého jde krásně vidět Ještěd, kde všichni chodí v teplácích. Ve světě, kde s sebou nemáte mobil, kde nejste na Facebooku, kde nevíte, jak skončila druhá řada vašeho oblíbeného seriálu. A přitom vám tam nic nechybí. Zvláštní, že? Vy vlastně ani nemáte čas na to, aby vám nějaká taková rádoby nezbytná část života chyběla. Jste tam obklopeni lidmi, kteří si na nic nehrají. Neslyšela jsem o nikom, komu by se tam nelíbilo. Vládne tam duch dobré nálady.

Nejhorší na tom je, že všechno také jednou končí. Poslední den tábora je tedy velmi těžké potlačit slzy. A když potom přijedete domů z takového místa, není divu, že všechny už začínáte štvát svými příspěvky o táboře na Facebooku. Na rodiče chrlíte zážitek za zážitkem tak rychlým způsobem, že ani nestíhají dávat pozor. Ti mí už znají mé pocity po táboře nazpaměť, a tak už nekoukají jako z jara, když jsem přijela z tábora v Českém Dubu poprvé a oni museli celé 3 hodiny poslouchat, jak líčím den ode dne. Zkrátka…přijedete z tábora a máte pocit, že ve vašem městě chcípl pes, když to tak musím říci. Lidi, které potkáváte, jsou tak nějak ,,divní“ a myslíte si,  že čas se tady úplně zastavil, že se tady absolutně nic neděje. Ale pak je tu škola, učení, koníčky, různé starosti a vy si pomalu musíte zvykat, že jste již opustili místo, kam si jezdíte odpočinout od stereotypní reality. Musíte si zvyknout, nic jiného vám nezbývá. Já vás tedy tímto všechny zdravím, přeji hodně štěstí do nového školního roku a děkuji vám za pozornost při čtení.